Vysokohorská turistika: jak se na ni připravit

Vysokohorská turistika je krok mezi běžnou horskou túrou a horolezectvím: pohyb ve vysokohorském terénu nad hranicí lesa, po skalnatých hřebenech a sedlech, občas s pomocí rukou, ale bez lezeckého vybavení. Kde se dá v Česku a Tatrách začít a co si na ni vzít.

O co jde a pro koho to je

Vysokohorská turistika znamená pohyb ve vysokohorském terénu — nad hranicí lesa, po skalnatých hřebenech, kamenných polích a exponovaných sedlech — bez lezeckého vybavení jako lano nebo mačky, i když se občas nevyhnete použití rukou na krátkém skalním úseku. Liší se tak jak od klasické značené turistiky v lese, tak od horolezectví, kde už jde o technické lezení po skále nebo ledu s jištěním.

Je to disciplína pro turisty, kteří mají za sebou víc horských výletů, nebojí se výšek a exponovaných míst a chtějí jít dál než po pohodlných hřebenových cestách. Nejde o to umět lézt, ale zvládnout dlouhý, náročný den v terénu, kde se počasí může rychle zhoršit a kde návrat dolů trvá déle než v běžném terénu.

Nejlepší místa v Česku

Skutečný vysokohorský terén v českém slova smyslu prakticky nemáme — nejvyšší hory u nás jsou Krkonoše se Sněžkou, kde ale většina cest vede po dobře upravených chodnících. Přesto se dá zážitek přiblížit na méně frekventovaných, kamenitých úsecích krkonošského hřebene, třeba v okolí Kotle nebo Studniční hory, kde terén připomíná spíš vysokohorský ráz než lesní stezku. I tady se hodí počítat s tím, že hřeben je vystavený větru a počasí se tam mění rychleji než na cestách vedoucích lesem.

Kdo chce trénovat pohyb v exponovanějším terénu blíž domovu, může začít na feratách nebo skalnatých hřebenech v jiných pohořích — přehled najdete v článku o plánování horské túry. Vyplatí se také chodit v terénu se sypkým kamením a menšími skalními stupni, protože přesně takový povrch tvoří většinu vysokohorských cest v Tatrách i Alpách a zvyk na něj se hodí získat postupně. Skutečnou vysokohorskou zkušenost ale český turista obvykle získá až za hranicemi, kde je terén rozsáhlejší a méně upravený.

Za hranicemi

Nejbližší skutečně vysokohorský terén jsou Vysoké Tatry se svými štíty, sedly a kamennými poli nad hranicí lesa. Trasy jako výstup na Rysy z chaty pod Rysmi patří k nejobvyklejší formě vysokohorské turistiky, kterou český turista zažije — dlouhý den, skalnatý terén, hodně převýšení a nutnost počítat s časem otočení. V zimě a na jaře jsou vysokohorské chodníky v Tatrách uzavřené kvůli lavinovému nebezpečí, zhruba od listopadu do června podle aktuální vyhlášky Tatranského národního parku — mimo sezónu je vstup mimo tyto cesty zakázaný.

V Alpách jde vysokohorská turistika ještě dál — kolem masivu Mont Blancu nebo v rakouských Alpách vedou trasy přes ledovcová pole a vysoko položené chaty, kde se bez zkušeného průvodce nebo horského vůdce lehce překročí hranice mezi turistikou a horolezectvím. Skutečné vysokohorské vrcholy typu Mont Blancu vyžadují už horolezeckou výbavu a zkušenost, ne jen dobrou kondici.

Jak se připravit

Základem je fyzická kondice na dlouhý den v terénu — počítejte s osmi až deseti hodinami chůze s velkým převýšením, často bez možnosti rychlého úniku. Před první vysokohorskou túrou je dobré si otestovat kondici na kratších náročných trasách doma a postupně přidávat exponovanost, třeba na skalnatých hřebenech nebo delších túrách s vyšším převýšením než na běžnou nedělní procházku.

Nezbytná je kontrola počasí těsně před výstupem — na vysokohorském terénu se počasí mění rychleji a bouřka nebo mlha tam znamenají mnohem větší riziko než v lese. Plánujte si předem čas otočení: pokud v poledne nejste ani na polovině trasy, je lepší se vrátit, než riskovat sestup za tmy nebo za zhoršeného počasí. Podrobný postup je v článku jak naplánovat horskou túru.

V Tatrách navíc respektujte, že mimo značené cesty je pohyb zakázaný celoročně, nejen v zimě — národní park chrání citlivé horské prostředí a strážci to kontrolují. Vyplatí se také mít u sebe aktuální mapu oblasti a vědět, kde jsou na trase nejbližší chaty, kam se dá v případě potřeby uchýlit.

Fyzickou přípravu doplňte i psychickou — exponovaná místa se dobře zvládají zkušeností, ne jen kondicí, a je normální jít první vysokohorské trasy pomaleji a s větší opatrností, než by odpovídalo fyzickým silám.

Vybavení

Na vysokohorskou turistiku patří pevná turistická obuv s tuhší podrážkou, která dobře drží na kamenitém terénu a chrání kotník. Nepromokavá a větruodolná bunda je nutnost, protože počasí se ve výšce mění rychleji než v údolí — hodí se i vrstva navíc na chladnější sedla. Podrobný seznam podle typu terénu je v přehledu co vzít na hory.

Mimo hlavní letní sezónu, kdy se na vysokohorském terénu ještě může držet sníh nebo firn, se hodí i mačky a cepín — ale jejich použití chce znát, ne si je jen vzít s sebou. Bez zkušenosti je lepší takový terén v tu chvíli obejít nebo počkat na lepší podmínky. Trekové hole pomůžou při sestupu z kamenitých svahů a šetří kolena.

Bezpečnost a časté chyby

Nejčastější chybou je podcenit délku a náročnost trasy — vysokohorská túra trvá obvykle déle, než napovídá vzdálenost na mapě, protože terén je nerovný a exponovaný. Druhá častá chyba je vyrazit bez rezervy času, takže na sestup zbývá jen málo světla, což ve skalnatém terénu výrazně zvyšuje riziko uklouznutí nebo špatného odhadu cesty.

Na hřebenech a vrcholech hrozí rychlá změna počasí — bouřka ve vysokohorském terénu je nebezpečnější kvůli délce a exponovanosti sestupu. Pravidlo zní: mít předem daný čas, kdy se otočit, i kdyby to znamenalo nedojít na vrchol. V zimě a na jaře přidejte riziko lavin tam, kde by ho v létě člověk nečekal — víc v článku o horské službě a bezpečnosti. Další obvyklá chyba je podcenit únavu na sestupu — právě sestup z vysokohorského terénu bývá na klouby a soustředění náročnější než výstup, a většina úrazů v horách se stává právě při něm.

Kolik to stojí

Samotná vysokohorská turistika v Tatrách nestojí nic navíc kromě běžných nákladů na dopravu a případný nocleh na horské chatě, který se pohybuje v desítkách eur za noc podle typu lůžka a chaty. Vstup do Tatranského národního parku na slovenské straně se neplatí, vstupné vybírá jen národní park na polské straně Tater.

Pokud si na náročnější trasu najmete horského vůdce, což se doporučuje u opravdu exponovaných úseků nebo pro začátečníky, cena se pohybuje v řádu stovek eur za den podle náročnosti trasy a počtu účastníků. Vybavení jako pevná obuv nebo mačky je jednorázová investice, která se ale vyplatí, pokud se k vysokohorské turistice chcete vracet opakovaně.

Časté otázky

Co je vysokohorská turistika?

Je to pohyb ve vysokohorském terénu nad hranicí lesa — po skalách, hřebenech a sedlech — bez lezeckého vybavení jako lano, ale s vyšší náročností a exponovaností než běžná značená turistika.

Musím na vysokohorskou turistiku umět lézt?

Ne, jde o pěší pohyb, i když se občas nevyhnete použití rukou na krátkém skalním úseku. Pokud trasa vyžaduje lano nebo jištění, jde už o horolezectví, ne o vysokohorskou turistiku.

Kdy jsou vysokohorské chodníky v Tatrách otevřené?

Zimní uzávěra vysokohorských chodníků v Tatrách trvá zhruba od listopadu do června, přesný termín se každý rok mírně liší podle sněhových podmínek — aktuální stav je vždy potřeba ověřit u správy Tatranského národního parku.

Je vysokohorská turistika vhodná pro začátečníky?

Ne úplně — vyžaduje dobrou kondici, zkušenost s dlouhými túrami a klidnou hlavu v exponovaném terénu. Začátečníkům se doporučuje nejprve nasbírat zkušenosti na méně náročných horských trasách.

Potřebuju na vysokohorskou turistiku průvodce?

Na značené trasy v Tatrách typu Rysů většina zkušených turistů jde samostatně, ale na náročnější nebo exponovanější úseky, zvlášť mimo hlavní sezónu, se najmutí horského vůdce vyplatí kvůli bezpečnosti.

Na horách se podmínky mění rychle. Provoz lanovek, stav cest, uzávěry a ceny si před cestou ověřte u provozovatele, správy národního parku nebo horské služby. Tísňová linka v Česku i v celé EU je 112.